e p i d e m i e hlubší než myšlenky...
snad není v rodném kódu člověka ?
snad není v rodném kódu člověka ?
bože, alláhu, krisno, mohammede, buddho,
tady na planetě
do svého nahlížíš stroje
zda kolečka jdou
ve správném protichodu
tvůj zrak otáčky válců hraničí
nahoru a vzhůru nevidíš
jen oblohu bez mráčků
sivomodrou, nebezpečnou, bezbrannou
zakřižovanou bílými čarami stíhaček
do mikroprasklin lidstva
.
vesmírem vzdaluješ se do galaxií
unášejíc planetě gravitaci
vesmírem vzdaluješ se do galaxií
unášejíc planetě gravitaci
.
jak bude se pást stádo koní
zřítí se, co bylo vystavěné
letadla k zemi budou připoutána
tady
na planetě nábožných písní
pootevřených kostelů a katedrál
třepot holubích křídel
boj racků o ruku odrobinek
v prosbě
nestřílejte, to jsme my děti..
zřítí se, co bylo vystavěné
letadla k zemi budou připoutána
tady
na planetě nábožných písní
pootevřených kostelů a katedrál
třepot holubích křídel
boj racků o ruku odrobinek
v prosbě
nestřílejte, to jsme my děti..
ŠIFRA
flautovní suita 15S
Po stěně se mihnul stín,
který sem nepatřil.
A nepatřil nikomu jinému.
Muž otevřel oči
a sevřel dívku pevným objetím.
Proměnila se nejdříve v hada,
pak v tropický květ
a nakonec ve vzdutou vlnu
Muž zalehl její tělo
a uchopil zuby čelist dívky
aby mu neunikla.
Jejími ústy počalo výskat
jakési nebeské zvíře divokou píseň
beze slov a bez nápěvu.
Místnost se rozestoupila hlubokou roklí
a všechno utonulo v záplavě noci.
Kdesi v dálce začnou věžní hodiny odbíjet čas.
Pak údery hodin utichnou a jejich ozvěna
zní nocí jako hlasy zakletých proroků.
Stín procházející místností
teď nabývá podoby vzdušné šifry
vyslané kdysi dávno z hlubin hvězdné oblohy.
Šifra, jejíž klíč se dlouhou cestou někde ztratil
na náměstích v prostorách, jenž
bude nutné teprve objevit.
HMAT
Dívka se protáhla milostnou vlnou.
Po hmatu jakoby ses s ní již někdy setkal
vlastně ji nesl v prstech už odedávna .. odvždy.
Moje noc má modravou barvu
složenou ze dvou dílů černé tmy
a jednoho dílu Mléčné dráhy
důkladně zamíchané bílou perutí albatrosa,
dívka se mne ptá na něco
co jsem hlasitě neřekl..
KŘÍDLA MOTÝLŮ
Trhlinou ve zdi se do lože prodírá měsíc,
rázně poutá dívčí tělo stříbrmou pavučinou
a proniká světelnými nárazy
jejím rozevřeným lůnem
v znásilňovaném těle rozvlněném
souzvuky drsného milování,
obrovská křídla motýlů na stěnách
zoufale tlučou na poplach
a vítr duje sílou už ničím nezmírněnou.
V sousedním pokoji někdo spláchl vodu.
HLASATEL
Bojovníci zasunuli luky a šípy do toulců,
přehodili si kopí přes ramena
a klopýtajíce přes mrtvoly
ubírali se na svá stanoviště.
Příští bitva se má konat za tři měsíce
na Hoře Nářků za deštivého počasí.
Všichni bojovníci
ať si vemou nepromokavé pláště.
Dobíjení raněných
a olupování mrtvol bylo odložené na zítřek.
Vzhledem ke kontumaci bitvy
tentokrát odpadá drancování.
Někdo ztratil válečný štít
zdoben železným kováním
a vymalovanou vlčí hlavou.
Jde o rodinnou památku,
poctivý nálezce se prosí ..
POUSTEVNÍK
Jsem nepochybně ten, kterého jsi přivolal,
nejspíš vypadám jako poustevník,
nebo starodávný pocestný, rádce, kouzelník,
ovšem taky jsem hlas,
zřetelný z akustického hlediska.
HŮL
Tak a teď jsem přišel o hůl.
Vidíš to místo, kde jsem ji odložil ?
Zbyla tam jen troška páry
která se rychle rozplývá ve vzduchu.
Nebyla dost ustálena
neměla v sobě dost soudržné síly,
je k neuvěření, kolik síly v sobě potřebuje
k udržení nejprostšího tvaru,
většině jevů pak už nezbývá síly
k ničemu jinému
a tak prostě zůstávají na tom,
že se nějak jeví.
SVĚDECTVÍ
Svědectví z propasti
nejvzácnější lidský dokument.
Výpověď toho, kdo se vrátil odněkud,
odkud není návratu.
Vytvoření něčeho
na čem možno studovat přechod
z jednoho rozměru do jiného.
Zastavit se znamená
propadat se do tekoucího písku
musíš se dát do pohybu
muž nebo žena quo vadis
žena dělá člověka jenom biologicky
doktor těla nedělá, jenom je spravuje
postavy vzepjaté
vzmachem nadpozemské síly
pro něž je všechno důležité
teprve jen jako v možnosti.
ČLOVĚK
Pastýř hvězd, nebeský býk,
nebo ten, kdo dělí nekonečný čas.
Vládce nebes a země. Vládce.
Ten, kdo přemohl popudy těla,
a založil svůj život na jiné síle,
kterou je mysl. Neohroženost. Duch.
Sila v pohybu. Když ji držíš v náručí,
najednou se rozplývá v něčem bez hranic.
V něčem, kde je všechno možné.
LŮNO SVĚTA
Hrubě tesané lavice
kde jsou vystaveny podivné prstence,
spirály, vypukliny a vlnovky,
připomínající zkostnatělé rituály,
doktríny a halucinace.
Ztvrdlá voda, zkamenělý vzduch
a vychladlý plamen.
Přízrak do skutečnosti, stín nikoho,
neboť všechno co se udržuje v existenci
projevuje sílu.
ANDĚL
Jako bych v tobě nalezl sám sebe.
Stala jsem se tebou.
Jako by se tohle všechno už kdysi stalo.
Bývala jsem tebou.
Dýchám věčnost.
Jsme si věrni už celé věky.
Když vstoupíme do sebe
pak už ani ty, ani já,
nejsme mimo sebe,
nejsme už ničím zbytečným.
Jsme si věrni sílou, která se rozestírá
všemi směry mimo čas.
PRÁZDNO ZOUFALSTVÍ
Za oknem nesmírná pláň noci,
hluboký kráter přitahuje svým obřím virem.
Vykloníš se a uděláš rozhodný pohyb,
vítr ti šlehá kolem uší,
poslední výkřik se deře ze sevřeného hrdla
propast sama buší
jako útroby ženy v milostném aktu,
těla se vzepnou
a jejich srdce naposledy udeří.
Vtom se noc rázem zavře jako hladina tůně,
Bravo, zní bouřlivý ironický potlesk,
Bravo, zní posměšně temnotami znovu
když se pustíš ruky dívky. Nedělej to !
Byla by to pošetilost .. nesmyslné gesto
ale ONA tě nepřivine k sobě
nepoloží se na zem, nestrhne tě k objetí,
nevyzve tě .. miluj mě ..
to jediné umíš, rozevřít ji, rozervát ji,
až se v jejich očích zatřpytí slzy.
A zvenčí zazní poslední vlna
hlučného potlesku.
PŘÍŠEŘÍ
Hustota lesa a měkká půda pokrytá mechem
jsem pohlcen zeleným příšeřím
se stádami černých kanců.
Bludiště zaplněné sílou se neptá, co se smí,
neptá se ani, co je možné,
prostě působí - a to, co způsobí,
se pak pokládá za možné.
Když Erinye odstraní meze
a přestanou platit všechna pravidla,
hra stále nekončí,
myšlenky máš jako olovo - stahují k zemi.
Bez stromů kolem budou tváře odhalené
pohledům všech lidí.
Není o nic těžší svět bourat, než jej udržet
pod klenbou obrovského ticha, ze kterého
se vyrábějí pauzy v symfonické hudbě.
HŘBITOV
Na jiné straně vesmíru
je hřbitov tvorů, událostí a věcí,
jevů, které se do světa nedostaly.
Myšlenky, bolesti, židle, lásky,
výpravy, modlitby, melodie, vynálezy,
všechno, co nebylo.
Létající bytosti, světci, zakladatelé,
myslitelé, kurtizány, reformátoři,
celá řada osloboditelů.
Hlasy všeho, co už není, co nebylo,
co se nikdy nestalo, hřmění ..
ZÚPLNĚNÍ
Zběsilý stříbrný tón mexické trubky
tryská do noci
kam, nebo k čemu se teď mohu vrátit ?
nevěděl jsem, že to je možné,
nevěděl jsem, že to vůbec je,
ale jak teď mám žít jinak ?
Copak mohu zase jen chodit
mezi nábytkem, mezi domy, po ulicích ?
proč bych měl opisovat něco,
čím jsem úplný doopravdy,
co je skutečné ?
Snad kámen, broz, slova,
sádra, anebo dřevo
drží pohromadě svět ?
ZAKÁZANÁ ZEMĚ
Jediná socha na světě
je postavena zády k divákovi,
protože opouští svět,
překračuje mez,
snad právě zabíjí saň,
která hlídá zakázanou Zemi.
