JUSTIČNÍ INKVIZICE

Temným lesem 

se prodírala smečka bytostí.
Šly nejistým krokem slepců.
Jejich hřbety byly obtěžkány
mohutnými břemeny
velikostí dědičného hříchu
anebo kamenných mohyl.

Z hustých mračen padaly stěny vod
probíjené šleháním sírných blesků.
V jejich svitu se občas ukázal živel,
který dosud  neměl ani skupenství, ani tvar
který vždy ve zlomek času vytryskl
před prázdnýma očima bytostí
jako leské vnitřnosti pradávného ještěra.

Bytosti však vlekly svá břemena stále dál,
ačkoli nebylo ani cest, ani směrů.
Jejich chůze byla pouhým pohybem údů.
Šly bez počátků a bez konce
v zajetí temného lesa, puzeny silou,
která nebyla z nich.

Vláčely se mlčky, neboť nebylo slov,
nebylo co pojmenovat
a nebylo ani ke komu promluvit
nebyl nikdo druhý.
Smečka byla jediným tělem
majícím množství hlav a údů,
proto taky nikdo nešel vpředu
jako první mezi všemi.

Jen tělo smečky se proplétalo
bludištěm temnot.

A sám les byl toliko
zápasem převalujících se hmot
které se obchvacovaly,
zakousávaly se do sebe
a pak se zvolna, netečně polykaly,
udržujíce  se navzájem
v rovnováze studeného varu.

Ztracena v hlubinách těchto spoust
se prodírala smečka bytostí
potácejících se pod díhou svých břemen.

Ludwig@Jordan